Básničky

Zase jedna Nebeská

4. září 2017 v 2:16 | Den


Toho dne v tom hlučném šeru
Tvůj úsměv rozzářil můj svět.
Kdo by řek', že zrovna v baru,
zrovna mě, jaro začne nahánět.

Něžná tvář už od pohledu
známá mi byla, z minulosti.
Bál jsem se, že nedovedu,
nedokážu se studu oprostit,

že naše světy nesplynou,
ba ani zraky neotřou se o sebe.
Jakou však bylo náhodou,
když první pohled přišel od Tebe.

Tak lehce, bez námahy,
nechtěl jsem vzdorovat.
Jak žiletka sebevrahy
lákala mě Tvoje slova.

Proč mám slabost pro nebeské,
proč mám slabost pro anděly?
Nejsou vůbec mým odleskem,
a přesto by je mé rty chtěly.

Čekám, kdy tahle kyžba vyhoří,
kdy stane se hvězdou, která vybuchne,
a v srdci další černou díru vytvoří.
I modrý květ jednou suchem uschne.

Vím, že to není pravá láska,
jen možná Platon z dále přihlíží.
Tak proč se zase v němých hláskách
sám do toho citu hřížím?

Proč další řádky plynou ze mě?
Zticha su a zlatem mě neodmění.
Možná bych jako svá ústa měl
i svou mysl naučit mlčby umění...



A/N: Týjo, já si říkala, schválně jak dlouho to ještě vydržím bez psaní špatných rýmů... Plus, this guy's just a plain weirdo, amirite? Haha, too bad he's in fact me.
.
.

Perleťové břímě

20. června 2017 v 15:00 | Den



V chladné vodě barvy tyrkysu,
poslouchám šum jemných vln.
Nehybně kličkuji kolem obrysů
ryb, kterých je přístav pln.


Život v moři, ač není sladký,
klidný ze dna zdál se být.
Aspoň dosud, než se mi nějaký
písek do úst stačil vrýt.


Legrace to vážně není,
mám ho přímo na jazyku.
Pořád škrábe, píše, svědí,
to si jen tak nezvyknu.


Dny, měsíce, léta plynou,
zrníčko je stále větší,
a to mou nechtěnou dřinou.
Větší, větší, větší…


Až to bolí to, tak moc to bolí!
Dostaňte to ze mě ven.
Jakby sypali mi ránu solí,
a zalili to benzínem.


Šlachy mých úst praskají,
pod tím tlakem zevnitř mě.
čelisti se vylamují…
Kdokoliv, zachraň mě!


Aaaachhh…

Pro Šípkového Prince

7. června 2017 v 0:00 | Den



Když ztratíš všechnu naději,
když ztratíš víru v sebe,
když vše vypadá bleději,
než před bouřkou nebe,

věz, že nikdy nejsi sám,
i když se tak zrovna cítíš.
Nestaň se otrokem fám,
které o Tobě někteří šíří.

Oni Tě neznají, nic neví,
nenechej se jimi svrhnout.
Tví podpůrci nejsou slepí,
a těm kecům nepodlehnou!

Proto věz, že nejsi sám.
Víme, že teď zrovna spíš,
ale tenhle fakt Ti bude znám
hned, jakmile se probudíš.


Pamatuj, Tabi...

... nejsi sám...

.
.
.

To mám za to

5. června 2017 v 0:08 | Den
A/N: Omylem jsem smazala článek, lol, takže... *facepalm* Re-upload!


Tvoje ústa, známá místa,
vidím je před sebou.
Tvoje oči, svět se točí,
bereš mi jej zpod nohou.

Ač moje myšlenky říkají ne,
ač svědomí nepromine.
Snažím se, snažím se dál,
ale 'niž bych se nadál,
ten pocit vnímám čím dál víc.

Já v klidu chtěl bych žít,
kde zanes' by mě proud.
Jen tak světem plout
bez potíží, zábran, pout.

Ale bohužel,
kvůli Tobě sám
nemůžu se z místa hnout…

Proč zrovna k Tobě tíhnout
musí srdce mé?
Proč bije jako splašené?
Možná proto že utíkám,
i když vlastně 'ni nevím kam.

Proč zrovna po mně amor
šípy střílí?
To snad chce, ať zešílím?
Každý večer se Tě zříkám,
zatímco tiše naříkám.


.
.
.

Please, be my friend again?

4. června 2017 v 18:58 | Den



It's been over three years now
and still nothing has changed,
we still like to talk about
things that are quite strange.

We still like to talk about
things that don't make sense,
and although I don't say it out loud
your eyes still make me tense.

I had this feeling rush through me,
of being helpless, of being done,
my heart aches, it tries to flee
and melt with your happy one.

My mind though stays sober,
thankfully, or not so much,
and says that it's all over;
I am not worthy of your touch.

I try to find out why me,
of all the people around the globe
I fell in love with you, I mean,
why do I still feel the hope?

Due to this contrast underneath,
I daren't think of how it will end.
Don't want to place my love in sheath,
I want, however, to be your friend,

because with such little sleep lately,
sunrises lost their magic to me,
or so I thought, but strangely
with you, this time was different,

almost… like a reason to be.



A/N: Omluvte tu angličtinu, ale česky to tentokrát nešlo.

.
.
.

První prasklina

19. února 2017 v 23:49 | Den



Vločky prachu ze starých knih,
v nichž život můj jest zaznamenán,
Tvůj dech vehnal mi do očí.


Slzy utvářeje se mi z nich
padají k zemi jako vodopád,
ale její srdce nesmočí.


Jak jednoduše se z čisté lásky,
citu světa překrás plného,
bahnem zkalená nenávist stane,


když zahodíme své bílé masky,
necháme nahlédnout do nitra svého
na srdce odkryté - které plane.


Nezbylo mi nic jiného,
než si zacelit tu díru v hrudi
vším, co bylo poblíž zrovna.


Nabrat v ruky popelu šedého
a nacpat dovnitř hrstě rtuti.
Opakovat. Znova. Znova.


První dotek, horský sníh,
všechno to spal a narvi zpátky,
tam, odkud to přišlo.


Objetí, dlaně, její smích,
ano, i ty nedostatky - zpátky
tam, odkud to přišlo.


A teď bezmocně sleduji, jak se na zdi,
mezi srdcem mým a světem okolo,
objevuje prasklina...


... a já se bojím, že...

.
.
.

Moje srdce se nevzdá

18. ledna 2017 v 21:42 | Den



Ach, Tvé oči, jak zračí se v nich a šumí ten širý oceán,
když ustanou na mě, tak v rozpacích jsem zanechán,
odvracím se a bádám na tím, jak jim nepodlehnout.


Už je to taková doba, co se my dva známe - já a Ty,
tak pár roků určitě trvá to, jak se Ti lepím pořád na paty,
jsi jako magnet a já Tvůj protipól, pokaždé nechám se přitáhnout.


Ačkoliv myslel jsem si, že lépe Tě už nelze poznat,
Ty vyved jsi mě z omylu, v mém životě nastal velký obrat
a teď už ani v mých snech nenecháš mě si oddechnout.


Myslím na Tě, myslím na nás dva každou noc bdě,
bezmoc a deprese tam zevnitř - z nitra sžírají mě.
Tak moc bych chtěl, proč srdce mé ne a ne zapomenout?


Mé srdce jako z plastu, pod Tvým úsměvem roztává
a Ty tvaruješ si jej podle svého a i to se stává,
že všeho moc škodí, a tak pomalu a jistě začíná tmavnout.


Ze všech těch jizev na rukou, i z těch jizev na duši,
hustá černá teče ropa z nich, nikdo však nic netuší.
A ta jiskra světla ve mně taky musí někdy vyhasnout...


... ale moje srdce se nevzdá.

.
.
.

Naděje

9. listopadu 2016 v 22:12 | Den


Cítíš, jak Ti Tvoje vlastní srdce
rozhání bezmoc do každého koutu těla.
Jak proudí v nohy, ruce, mozek i plíce,
a Ty nevíš, co bys počít si měla.


Stačilo pár slov, ač bolavých, abys prozřela,
pravdě teď stojíš jako nikdy dřív blíž
a cesta Tvoje jakoby náhle skončila,
jen sráz - konec - dál už nic nevidíš.


Tvůj sen i osud se náhle rozplývají,
sleduješ je mizet tam daleko v nedohlednu.
Ve světě se totiž věci jinak mají
a na život má člověk šanci jen jednu.


Hlavou Ti probíhá myšlenek na tisíc,
jak jsi sama, i jak ztratila jsi sama sebe.
Ale neboj se, já Ti utřu Tvou zvlhlou líc,
a pomůžu Ti podívat se opět nahoru na nebe.

Láska

3. listopadu 2016 v 0:44 | Den



Láska
znamená úctu k nim chovat.
Poslouchat, co řeknou, a pak to udělat.


Láska
znamená žít s nimi v pohodě.
Upřímnost, názory - to všechno zahodě.


Láska
znamená čas s nimi trávit.
Poslouchat, nemluvit, dobře se bavit.


Láska
znamená být jejich chloubou.
Plátno a štětec jsou jen iluzí pouhou.


Láska
znamená mít jejich důvěru.
Žít dvojí život jiných míst a rozměrů.


Rodiče
jejich splynutí život dalo mi.
A proto je milovat je teď dluhem mým.

.
.
.

Zůstanu s Tebou

28. září 2016 v 22:07 | Den



Řeknu slovo, řeknu dvě,
Posloucháš mě vůbec? Ne.
Snažím se tu každým dnem,
by se náš vztah zlepšil jen.


Chci tu zůstat s Tebou,
ač mě ruce, nohy zebou.
Ač mě soudí sestra, máti,
děda, bábi, kamarádi.


Zůstanu s Tebou,
dokud budu moct.
Dokud Ti na dveře nezaklepou,
budu se snažit Ti pomoct.


Zůstanu s Tebou,
protože vím, jaký to je,
když od tebe všichni odejdou,
chodit skrz ty prázdný pokoje.


Zůstanu s Tebou,
nejen kvůli Tobě,
bych mohla být sama sebou
až ty budeš v hrobě.


Ať se Ti to líbí, nebo ne,
já Tě neopustím - já ne…
 
 

Reklama