Party Time

7. listopadu 2017 v 0:42 | Den |  Výkecy
To je tak, když si rozepíšete článek a hned v zápětí se uděje tolik věcí, že dočista zapomenete na fakt, že jste něco napsali... nebo na fakt, že máte nějakej blog, že. Ehm. Takže flashback do předminulého pátku: Zatímco se republikou valil hurikán a lámal stromy, vyvracel kůlny a odnášel střechy od krytů na bazén (ta poslední poznámka může, ale nemusí přímo souviset se mnou a mým zážitkem z víkendu stráveného na chatě), já jakožto správné líné hovado ani nepřemýšlela nad tím jít ven a raději jsem tedy sepisovala svůj docela nevšední zážitek pátečního / sobotního dobrodružství, které jsem strávila na pražské půdě. Více se dozvíte v Celém článku :D



Takže, abych to nějak uvedla… Pokud se nejedná o písemky ve škole, pohovory a takové ty podobné existenční věci, na kterých význačně závisí moje budoucnost a osud, tak nejsem vskutku zrovna ukázkový příklad konzervativního člověka. Jak nemám ráda improvizace, tak miluju spontánnost. Dává to smysl? Prostě neustále navrhuju lidem kolem sebe, abychom jen tak někam zajeli. Prostě bez financí, jen někam třeba stopem jet, sednout si tam, pokecat, sledovat hvězdy, a ráno zase frčet zpátky. Nebo tak něco.

Ve středu večer mi kamarádka z Twitteru, která čirou náhodou byla v tu dobu v hlavním městě, napsala, jestli nechci jakože jet jen tak z prdele přes půl republiky až za ní a jít s ní na Halloweenskou Asian Style party v jednom pražském klubu. "Haha, velice vtipné," odpověděl by každý normální člověk, "ale na to ti s prominutím seru." No, jenže já bohužel nejsem normální, a o tom člověkovi taky občas upřímně pochybuju. Takže jsem se prostě v pátek někdy ve tři ráno po znavujícím přemítání nad životem rozhodla, že tam v rámci prokrastinace pojedu.

Protože proč ne jako.

Přemluvila jsem tedy ještě kamarádku, aby jela se mnou, protože já sama cestovat... v Praze -- haha, to by nedopadlo dobře. Kdyby nejela ona, tak nejspíš opravdu zůstanu doma (možná by to bylo bývalo i lepší, ale o tom později). Upřímně, čekala jsem asi stejnou reakci, kterou ode mě očekávala ta holčina z Twitteru. Ale né, my si prostě jen tak popíjíme u jídelního stolu:

"Hele, nechceš jet dneska večer do Prahy?" Následuje wtf-pohled, rozvádím tedy problematiku o něco víc: "No, ona je tam taková k-pop párty…"

"Jedem."

Nenávidím zařizování cestovních věcí, zvlášť lístků na vlak nebo autobus a tak. Nemohly jsme jet autem, protože já se svou psychikou nikdy mít řidičák nebudu a kamarádka zkouškuje až někdy za měsíc. Takže jsem se připravovala na nával žluče po zhlídnutí oněch cen za lístky do autobusu. Jenže… [ehm, vložte reklamu na flixbus] … já sehnala lístky za 59 korun a jestli tohle nebylo znamení od toho nahoře, tak už nevím co. A ano, jsem socka a nebudu utrácet za žluté busy a jejich vodičku v plastu, thank you very much.

Celá večerní cesta proběhla naprosto v pohodě, teda až na to, že ten řidič byl snad celou cestu na mobilu a já z toho chytala jednu srdeční zástavu za druhou. Snažila jsem se sice poslouchat svůj nový playlist s Tinashe a Kehlani (moje nové lásky, jen tak mimochodem), ale nakonec jsem se s kamarádkou dívala na takové to malé hovno jménem Ji Changwook a jeho Suspicious Partner.

Víc než samotná dorama mě dojímal fakt, že pán před námi se chtěl v buse vyspat, a tak měl sedačku až na doraz sklopenou dozadu. Tím pádem neměla moje kamarádka nejmenší šanci uspět s notebookem na klíně a výsledná situace vypadala dost komicky.

Cestu jsme tedy ale přežily na pohodu, stejně tak jsme se bez problému domotaly z autobusáku na Florenci (kde jsme mimochodem viděly albína!! Moje genetické já jásalo lol) až do metra, protože moje drahá polovička se aspoň v tom pražským mraveništi a jeho chodbičkách vyzná i po tmě. Nicméně vydaly jsme se směr Strahovské koleje, kde to v pátek večer (tzn. všichni jeli na víkend domů) opravdu vypadalo jako v bývalé psychiatrické léčebně. Měla jsem si podat přihlášku na VŠCHT, ty vibes byly docela inspirativní, not gonna lie.

Tam jsme mrdly svoje baťůžky a nabraly kamarádku mé kamarádky (kinda tricky from now on, i know), načež jsme se nalehko homeless-style vydaly směr párty s menší zastávkou na jídlo.

Ehm, ta párty stála za hovno.

Ještě teď se mi chce brečet a smát zároveň. A proto si, děti, vždycky udělejte řádný průzkum místa, kde hodláte pařit. Upřímně, jsem děsně ráda, že jsem se nakonec nechala přemluvit kamarádkou, abychom nejely hned po příjezdu do Prahy rovnou na tu párty a nebyly tam až do pěti do rána do odjezdu našeho busu, protože…

Když jsme přišly na místo, došel nám dech. Ne, vážně, nedalo se tam dejchat. A to né jakože tím, že by tam bylo tolik lidí, né, bylo to tím, že ten prostor. Byl. Prťavej. Jsme tam vešly a… jup, to bylo všechno. Člověk vešel, udělal tři kroky, tři kroky zpět a byl zase venku. Byly jsme rádi, že jsme si sedli. Taková rodinná oslava mi to přišlo. Většina lidí v tom klubu totiž byli buď tanečníci, kteří tam měli vystoupení, anebo jejich kamarádi. Trošku jsem si tam připadala jako debil, protože parket měl tak čtyři krát čtyři metry a všichni, co tam na něm řádili, uměli tančit. Takže když nešlo tančit, zbyla jen ta druhá možnost:

Chlast.

To, co jsme ušetřily na jízdenkách jsme v tom klubu propily a upřímně, nebýt toho pití, tak nasraná odejdu už po půlhodině. Někteří lidi jako fajn -- trošku jsme pokecaly s nějakým Korejcem, fajn týpek -- někteří kokoti nejvyššího kalibru (aneb když s sebou máte černou kamarádku a nějací najebaní Afričani jí začou dělat nemístný návrhy, fakt pecka). Ale tak už to chodí.

Jo a Djka byla děsně fajn, ta mě tam taky držela (mixovala jako bůh, muah). No když nemůžu tančit, tak aspoň můžu jako šílenec odzpívávat každou BB a BTS písničku, no ne?! A pak samozřejmě když došla ta kamarádka z Twitteru, to bylo fajn, ač začátek našeho rozhovoru byl cringy af hahah (kvůli mně, samozřejmě lol). Konečně tváří v tvář po těch měsících v chatu. Ráda jsem si pokecala, bylo to super! :3

Ani nevím, dokdy jsme tam byly. Mám takový pocit, že nějak do tří, ale… jistá si jsem po těch dvou litrech piva máločím (ano, jsem slabota). Při jízdě noční linkou jsme na sebe narazili ještě s tím fajne Korejcem. Nakonec jsem teda zjistila, že ten pocit, že ta party nebyla moc fajne, byl kolektivní. Tak jsem se trošku uklidnila, že nejsem povrchní pinda. Aspoň tak, no.

Nope, still not over it hahahha, get IT?!

No, aspoň jsme mohli v těch pět ráno jet pseudo-první třídou v tom buse. Jsem se nádherně vyspala ty dvě hodiny. A pak opýkaný nudle z nádru k snídani. i love it.

Týjo, ani nevím, proč jsem se o tak na hovno zážitku rozepsala na dvě stránky ve wordu, haha. Možná to ale bude tím, že mi děsně moc chybí psaní a taky přispívání na blog obecně. Mám chuť vzkřísit jeden ze svých dvou set námětů na povídku a prostě to sepsat. Damn, call me sentimental.

Bohužel to vypadá, že se to tu jen tak rychle nevzkřísí. Jednak protože škola (duhh...), druhak protože... mi teď úplně zabírá volnej čas megatajnej projekt, kterej rozjíždíme s tou kamarádkou z twt, tak jsem zvědavá, kam s ním dospějeme. Zatím jsem úplně hype, tak snad se to nadšení jen tak nevytratí. Třeba se s váma o to tajemství jednou podělím, ale zatím jsem jak hrob :)

No, a jelikož už je zase pozdě a tentokrát tenhle článek chci před zalehnutím do postele opravdu zveřejnit, tak to tu utnu. A to tak, že prostě skončím, protože známe moje srdceryvný ukončení článků, že.

Takže... bye!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ennie Ennie | Web | Včera v 21:49 | Reagovat

"jen někam třeba stopem jet, sednout si tam, pokecat, sledovat hvězdy, a ráno zase frčet zpátky" jé, to by se mi líbilo :) :D

Přeji ať ti vyjde ten projekt s tou kamarádkou ;).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama