Ve čtyři ráno

15. června 2017 v 19:29 | Den |  Povídky


Uplynulo už několik let ode dne, kdy naposledy stanul u těchhle dveří. Musel by si kleknout na kolena, aby je viděl ze stejného úhlu -- ze stejné perspektivy -- a stejně by je neviděl tak, jako je vídal jako malý. Dětské oči koneckonců vidí svět dočista jinak než ty dospělácké.


Zašramotil klíčem v zámku a sotva se mezi dveřmi a jejich rámem utvořila malá škvírka, ucítil vůni svého brzkého mládí. Za ty léta už na ni dočista zapomněl a přesto si teď, když onen pach ucítil, rozpomněl naprosto dokonale. V hlavě se mu začaly přehrávat dny, kdy hráli s bratrem v tomhle malém bytečku schovávanou a jeho nikdy nenapadla lepší schovka, než právě hned tady u dveří -- schoulit se za botníkem; kdy si půjčovali dědovy staré kabáty a babiččinu tmavě rudou rtěnku a hráli si na upíry... Jak by mu asi jeho mladší já závidělo nynější světlou pokožku, která k mrtvému-nemrtvému vskutku neměla moc daleko?

Otevřel dveře dokořán a vstoupil dovnitř. Babiččin byt byl snad ještě menší, než si ho pamatoval. Chodba od vstupních dveří do ložnice naproti by mu teď zabrala sotva sedm kroků, zatímco jako malý tu běhal s bratrem pořád, když si dávali závody, kdo vyskočí na postel dřív. Dveře do obývacího pokoje rovnou z předsíně byly stále zaskládané věcmi, aby nebylo možno průchodu, protože vejít se dalo i přes kuchyni, odkud se zároveň dalo dostat i do koupelny a do dalšího pokoje, který kdysi dávno sloužil jako dětský…

Odložil svoje věci na zem a zul si boty. Vzal si s sebou jen něco málo na zítra k snídani a kartáček na zuby s pastou. Dnes už jíst nehodlal, protože už bylo dost pozdě, ač sem zrovna přijel. Zrovna teď litoval toho, že si na začátku semestru dal v pátek tu hodinu teorie tak pozdě. Kdysi při sestavování rozvrhu myslel jen na to, aby si mohl každé ráno co nejdéle pospat, a teď, když musel jet ještě přes dvě hodiny vlakem, se i trošku proklínal.

Nohy jej samy od sebe donesly do obývacího pokoje, kde si to pamatoval z dob svého dětství nejlépe. Téměř přes celý pokoj se rozprostíral huňatý, oranžový koberec, na němž stály dvě menší sedačky a houpací křeslo. Blíž k nim uprostřed byl skleněný stolek a u zdi velká, dřevěná obývací stěna, kde byly ve skleněných výlohách vystaveny porcelánové hrníčky a další věci, na které jen usedal prach. Koutkem oka zahlédl dokonce i svatební foto své mámy a táty. Musel se pousmát, nevěděl, že babička byla tak sentimentální. Jeho rodiče se rozvedli už před čtyřmi lety.

No nic, pomyslil si v duchu. Dost vzpomínek, je čas se dát do práce.

Došel do kuchyně a nějakou dobu mu trvalo, než našel sáčky na odpadky, nakonec na ně ale narazil vedle sklenek na koření. Přešel pár kroků do bývalého dětského pokoje, který už nějakou tu dobu sloužil spíš jako skladiště harampádí, a asi čtyři papírové krabice a pár plastových bedýnek shledal víceméně použitelnými. Všechno to nanosil do obýváku a začal skládat babiččiny věci do nich. Křehčí věci jako třeba ony čajové sady z výloh skládal do krabic, aby se mu lépe přenášely a v případě, že by se rozbily, aby mu neprotrhli igelitový pytel a nerozsypaly se všude po zemi. Fotky a další mementa skládal tamtéž. Věci, které měli menší pravděpodobnost rozbití a nebylo pro ně dalšího využití, házel rovnou do černého pytle.

Trošku mu bylo některých věcí líto, přece jen… Jeho babička měla spoustu z těch věcí ráda, i když většina z nich byla opravdu jen stará veteš s nulovým využitím a nulovou cenou -- cena byla vskutku jen citová. Zvažoval, jestli třeba nemá zavolat máti a optat se, jestli něco nechce, ale její odpověď předpokládal spíš jako negativum a tak to nechal být. Přinejhorším ho zabije o několik týdnů později, až přijede na její narozeniny a ona zjistí, že všechno vyhodil.

Obývák dal nejvíc zabrat, protože právě tady trávila babička nejvíc času. V koupelně to jen všechno naházel do černého pytle, v kuchyni taktéž. Nehodlal se s tím nijak párat, už se blížilo k jedenácté hodině a rád by si ještě zdřímnul, než se ráno bude muset zahazovat se stěhovákama.

Když se dostal do ložnice, měl zaskládané už tři krabice a jednu bedýnku. Dva černé, igelitové pytle už stály v předsíni u dveří. Tato místnost byla poslední a taky v ní toho nebylo zrovna nejvíc, pokud tedy nepočítal peřiny, se kterými doteď nevěděl, co bude dělat, ale pořeší to až ráno. Chtěl taky někde spát a lámat záda na gauči se mu zrovna nezamlouvalo.

Kromě dvoupostele byly v ložnici ještě dva noční stolky, dvě komody a jedna skříň. Všechny věci z úložných prostorů, z nichž většina bylo jen oblečení, naházel do pytlů a knížky z poliček a sošky naskládal do poslední krabice. Nakonec to vypadalo, že se moc nenanosí, jedna bedýnka mu ještě zbyla. Pak přešel k nočnímu stolku babičky a na chvíli se zastavil.

Jeho oči totiž spatřily starou hrací skříňku -- babiččinu oblíbenou. Pamatoval si, jak jako malý málem rozbil strojek, když ho neustále natahoval klíčkem, protože si chtěl melodii pouštět pořád a pořád dokola.

Vzal malou krabičku do rukou. Korpus skříňky byl ze dřeva, nejspíše mahagon nebo cokoliv, co mělo tmavě hnědou, mírně načervenalou barvu. Setřel z ní prach, ještě stále se trochu leskla. Zajímalo by ho, jestli pořád funguje?

Posadil se na kraj postele a otevřel hrací skříňku. Málem se rozkašlal, jak při tom pohybu uvolnil tolik prachu. Uvnitř sloužila skříňka jako malá šperkovnice, ale jeho babička zrovna kráse v podobě drahého kamení a kovů neholdovala, proto byla prázdná. Místo řetízků, prstenů a náušnic byl na jemné výplni šperkovničky položen klíček. Když se ho snažil zvednout, jeho ruka omylem zavadila o figurku uprostřed skříňky.

Byl to mladý balerín, oblečen ve volné halence, černé jako noc se třpytivými hvězdami kolem límce, který nezakrýval moc z tanečníkovy hrudi -- stejně jako jeden z jejích odhrnutých rukávů poodkrýval vcelku světlou pokožku. Hlavu měl zakloněnou a oči zavřené jakoby snil, jeho světlé vlasy jako vodopád. Stál na špičkách v nějaké baleťácké póze, jejíž název nemohl ani znát: Jedna ruka spuštěna dolů před tělem, kterého se však nedotýkala, ač byla v lokti ohnutá směrem k hrudi. Druhá ruka směřovala vzhůru, byla natažená včetně dlaně, jejíž prsty od sebe šly kvůli velikosti (nebo spíš malosti) figurky jen s těžkostí rozpoznat. Vypadal, jako kdyby se po něčem natahoval, ale nemohl na to zdaleka dosáhnout. Jako kdyby se snažil dosáhnout hvězd…

Konečně vylovil malý klíček a vložil ho zboku do otvoru ve skříňce. Třikrát s ním opatrně otočil, dávaje si pozor, aby neponičil strojek, a jakmile se začal protáčet s křachlavým zvukem, povolil stisk mezi prsty. Položil hrací skříňku na noční stolek a ruce složil do klína. Zazněl první tón melodie…

Byla to pomalá skladba, přesně jak si ji pamatoval z dětství. Když se jednou zeptal babičky, jestli neví, jak se písnička jmenuje, tak jen pokrčila rameny a pokračovala dál v krájení zeleniny na oběd. Od té doby se nerozpomínal, že by někdy znovu zjišťoval její název, ač ho původ melodie velmi zajímal… Do popředí se začaly tlačit další a další vzpomínky, které však raději potlačil. Dnes už bylo nostalgie dost.

Melodie plynula dál a on nedokázal zamezit ven se tlačícímu zívnutí. Podíval se na displej mobilu a při pohledu na digitální hodiny, které ukazovaly několik minut po jedenácté, uznal, že je přece jen dost unavený a asi si zdřímne. Celý byt už má koneckonců téměř vyklizený a trochu toho odpočinku by si po těch několika bezesných nocích zkouškového dopřát mohl.

Pozhasínal tedy světla a zalehl do peřin, ani se nepřikryl, jen uvolnil tělo a poslouchal dál hudbu z hrací skříňky, která ho během chvíle dočista uspala…


ooO.OOO.Ooo


Šramot.

Otevřel oči a posadil se na posteli. Jakoby něco slyšel. Byla tma a v pokoji rozpoznával jen obrysy nábytku, které odrážely měsíční svit procházející skrz poloodtemněné okno. Nahmatal svůj mobil a podíval se na displej. Čtyři hodiny a dvanáct minut. Už bylo naštěstí po hodině ďábla, ale i tak zatajil dech, když--

Zase šramot. Jako kdyby někdo něco odsouval po zemi v obýváku.

Vyvalil oči, ale vidět v tom temnu mu to nepomohlo. Tohle už opravdu slyšel a rozhodně se mu to nezdálo, i když by si možná trochu přál, aby ano. Přehodil nohy přes okraj postele a modlil se, aby ho něco nevtáhlo pod ni. To něco ale bylo tam v obýváku, a co mu zbývalo, než se tam jít podívat? Hlasitě polkl a vstal.

Našlapoval opatrně, šikovně vyhýbaje se krabicím s věcmi, aby případně nepřilákal pozornost onoho vetřelce. Rozhlédl se kolem sebe v chodbě a co nejšetrněji odebral smeták opírající se o zeď vedle botníku. Jestli si ta věc v obýváku myslí, že není připraven se prát, tak to se pěkně mýlí.

Na moment mu přeběhl mráz po zádech. Co když… co když je to duch? Toho asi koštětem v případě nouze nepraští. Co když je to… Ne, to nemůže být pravda. Duchové neexistují, uklidňoval se… A i kdyby jo, tak… Raději svoje myšlenkové pochody usměrnil a soustředil se na to, aby se dostal k obývacímu pokoji bez vyrušení nevítaného hosta. Ať už to byl duch či nikoliv.

Když už prošel kolem kuchyňské linky a viděl světlo vycházející z otevřených dveří, opravdu ho zamrazilo až tak, že mu ztuhly i svaly v nohách.

Fakt tu někdo je.

Slyšel kroky. Ten někdo chodil tam a zpátky po pokoji, skoro by se zdálo, že utíkal -- občas se i úplně zastavil. Sem tam i postřehnul míhající se stín na podlaze před vstupem do pokoje. Zatím to vypadalo, jako kdyby… jako kdyby tam někdo tančil. Dokonce si i pobrukoval melodii, i když šla jen stěží slyšet.

Opatrně popošel blíž, dávaje si opravdu velký pozor, aby nekopl do krabice s nádobím, kterou měl přímo vedle nohou, a nahlédl do obýváku.

Měl pravdu když se domníval, že tam někdo tančil.

Byl to mladý muž, asi v jeho věku, možná o něco mladší. Jeho holá chodidla se třepotala nad oranžovým kobercem a dopadala na něj s lehkou grácií. Zvedl oči o něco výš a prohlédl si mladíkův obličej, který… překvapivě nabýval spíše ženských rysů. Tvar obličeje mírně protáhlý, rty plné, rudé jako rubíny, pleť o něco tmavší než měl on sám, jemně vyhlížející. Oči měl zavřené, což bylo překvapující, jelikož tím pádem tančil poslepu -- i tak jeho pohyby plynuly naprosto bez zaváhání a strachu… Jeho vlasy, stříbrné, zářící jako měsíc při úplňku, za ním vlály stejně jako jeho volné oblečení, kdykoliv popoběhl o něco dál.

Počkat. Vypadal úplně jako…

Nahnul se víc do prostoru, aby si jej prohlédl o něco lépe, ale--

Zacinkání porcelánového setu v krabici se rozlehlo po celém bytě. Ani si nestačil v duchu zanadávat za svoji nepozornost a stříbrovlasý cuknul hlavou směrem k němu, strnuv v půli pohybu.

Nastalo hrobové ticho. Oba na sebe jen zírali, nikdo se neodvážil promluvit. Až teď viděl oči onoho vetřelce. Tmavě hnědé duhovky nebyly téměř za rozšířenými zorničkami vidět, nebo spíš s nimi splývali, těžko říct. Pohled v nich byl tak zranitelný a intenzivní zároveň… ani nevěděl, co si myslet.

Najednou se stříbrovlasý usmál, jasně bílé perly zářící zpoza plných rtů, a s lehkostí nechal uvolnit své tělo do přirozenější polohy. Stál teď docela naproti němu, zatímco on se schovával ještě stále za rámem dveří. Jako první se odvážil promluvit neznámý mladík:

"Nevšiml jsem si tě."

Pozvedl obočí. Tykání? Nevěděl, co mu na to odpovědět. Samozřejmě, že si ho nevšiml, snažil se být co nejvíc potichu. Kdyby jen tak nezavadil nohou o tu blbou krabici…

Když ani nadále neodpovídal, stříbrovlasý se znovu jasně usmál. "Vzbudil jsem Tě snad? Byl jsem tichý jako myška, ale je pravda, že když jsem odsouval stolek, tak se to trošku po bytě rozeznělo…"

Neměl slov. Povídal si s ním, jako kdyby se nechumelilo. Co to má znamenat, vkrade se sem do bytu a ještě si s ním začne povídat o počasí? A k tomu se přitom tak sladce usmívá. Počkat, sladce? To nechtěl říct, chtěl říct'usmívá se jak měsíček nad hnojem.' Tak. Co si o sobě vůbec myslí?

"… Yoongi, že?"

To ho vytrhlo z myšlenek. Trochu zesílil stisk na smetáku, který ještě stále svíral v ruce. Naštěstí ho ten druhý ještě neměl šanci spatřit, protože ho schovával daleko za rámem dveří, když jím vyvažoval rovnováhu při naklánění se do obýváku. Odkud zná sakra jeho jméno?

Konečně se tedy odhodlal promluvit: "My se známe?"

"Jako malí jsme si spolu hrávali. Nevzpomínáš si? Ani bych se nedivil, je to už dlouhá doba, co jsme se viděli naposledy," přišla odpověď od stříbrovlasého.

Na nikoho takového si nerozpomínal. Vždyť v tomhle městě jako dítě ani nikoho neznal, hrával si jen se svým bratrem. Nebyl zrovna na socializace, ani teď není. Pravdou ale bylo, že se mu zdál nějaký povědomý, ač si byl jistý, že ho neznal osobně…

"Nevěděl jsem, že babička dala klíče od bytu ještě někomu dalšímu," snažil se z něj opatrně získat odpověď na otázku, jak se sem sakra dostal.

"Nedala. Nebo, alespoň myslím, že ne… Já tedy žádný nemám." zamotal se do odpovědi stříbrovlasý a úsměv mu mírně povadl v zamyšlení.

"Tak teda… jak ses sem dostal?" nakrčil nos Yoongi.

Mladší nahnul hlavu na stranu. "Dostal kam?"

"Dostal sem," pokynul kolem sebe. "Do bytu. Jsem si jistý, že jsem zamykal, a oknem jsi sem taky nevlezl -- jsme sedmým patře."

"Ach tak…" mluvil jako ze starověku, pomyslel si Yoongi. "Nijak, byl jsem tu, už když jsi přišel."

"To bych si všiml. Prolezl jsem celej byt a nikdo tady nebyl."

"Byl jsem schovaný, ve skříňce. Nechal jsi ji otevřenou, vzpomínáš?" O jaké skříňce to sakra mluví? "Už dlouho jsem tam byl zavřený, tak jsem si řekl, že se trochu protáhnu…"

Yoongi asi dvacetkrát po sobě mrknul, neschopen vstřebat to, co zrovna stříbrovlasý řekl. A ještě míň byl schopen vstřebat to, co si teď zrovna uvědomil. "Co prosím?" vysoukal ze sebe nevěřícně. Nemyslel tou skříňkou snad--

"Jsem balerín z hrací skříňky," zasmál se jeho reakci. Je to blázen, pomyslel si Yoongi. "Nevěříš? Podívej…" pověděl mladík a napodobil pózu balerína z babiččiny hrací skříňky.

Když se na něj tak Yoongi podíval od hlavy až k patě, musel říct, že opravdu vypadal jako ta figurka ve skříňce. Dokonce i oblečení sedělo, kovové ornamenty na ramenou a kolem límce na rozevlátém triku, odstín pleti i barva vlasů…

"To nic nedokazuje," odvětil nakonec důrazně.

Mladíkův úsměv povadl. Postavil se zpátky do přirozeného postoje a na chvíli se zamyslel. "Tak se podívej do skříňky! Bude prázdná, protože já stojím přímo tady." Zase se usmál.

Už takhle to všechno bylo tak k smíchu! Nejenže se mu do bytu během noci někdo vloupal, ne, on se sem nevloupal, on je to ve skutečnosti panáček z hrací skříňky. Ha! Možná by bylo nakonec lepší, kdyby to byl ten duch… Třeba je to všechno jenom sen. Koneckonců, usnul přeci při poslouchání té zpropadené skříňky, to proto se mu teď o tom všem zdá!

Yoongi se tedy konečně narovnal a sebral koště pořádně do ruky, máchaje s ním výhružně před sebou. Stříbrovlasý sice nevypadal vůbec jako hrozba, ale pro jistotu. "Ani se nehni, jasný?" promluvil k němu. "Hni se a uvidíš!"

A s tím se pozpátku rozešel zpátky přes kuchyň, přes chodbu až do ložnice, smeták stále drže před sebou. Hned jakmile stanul u postele, nahmatal poslepu skříňku a fofrem ji sebral, aby se mohl co nejdřív vrátit zpátky do obýváku -- měl špatný pocit z toho, že ho nemá na očích.

Když se vrátil do obývacího pokoje, stříbrovlasý stál stále na tom samém místě, na kterém ho Yoongi zanechal. Aspoň nějaká úleva. Smeták sice ještě odložit nechtěl, nějak ale musel otevřít hrací skříňku. Ani nevěděl, co si tím chtěl dokázat, ale nakonec se tedy od koštěte oprostil a skříňku rychle otevřel a--

Opravdu tam nebyl.

Byl pryč.

Asi se mu to celé fakt jenom zdá.

"Říkal jsem to," přihlásil se o pozornost stříbrovlasý… balerín, zase s tím svým úsměvem, který Yoongiho začal pomalu ale jistě vytáčet.

"Dobře," začal Yoongi a odložil hrací skříňku na kraj gauče, "možná je tohle celý ve skutečnosti jenom sen. Jo. Usnul jsem přece… Je tohle sen?"

Mladší se hlasitě rozesmál. "Já nevím, je tohle sen?" zopakoval po něm.

Velice vtipné. Yoongi se štípnul do ruky. "Buďto je to všechno skutečný, anebo je to vážně realistickej sen..."

"…Budeme radši uvažovat, že je to sen. Myslím, že bys stejně neuvěřil."

"Máš pravdu."

Tohle je až moc šílený, aby to byla pravda. Nebo…?

"Co tu vůbec děláš?" otázal se zničehonic balerín. "Myslel jsem, že tě už nikdy neuvidím."

Yoongi se ušklíbl. "Spíš co tu děláš ty? Tohle je můj byt."

"Vskutku?" pootevřel ústa v údivu stříbrovlasý. "Patří přece tvé babičce, ne snad?" zase s tou divnou mluvou. "Kde vůbec je? Tedy, kde je tvoje babička? Také jsem ji po nějaký ten čas neviděl…"

Po celý ten čas, kdy balerín vedl svůj skoro monolog, přemýšlel Yoongi, jak zformulovat onu skutečnost do slov. Nakonec to ze sebe vyhrkl, stručně a jasně.

"Ona… umřela." Stříbrovlasý se zprudka nadechl, sebemenší náznak úsměvu pryč. "Asi před měsícem, mozková příhoda."

Chvíli bylo ticho, než balerín promluvil, jeho hlas už po sluchu méně stabilní než doteď. "To--" v hlase mu přeskočilo, ale hlasitě polkl a pokračoval dál, nebo se o to snažil, "to je…"

Všechno se stalo tak rychle, Yoongi si ani neuvědomil, že se vůbec kdy pohnul, jeho reakce byla naprosto ničím neřízená. Nebo aspoň ne vědomě. Stříbrovlasý mladík se zapotácel a řítil se k zemi, když Yoongi udělal dva rychlé kroky doprostřed místnosti a stačil zachytit balerína tak tak, aby se neuhodil o houpací křeslo stojící opodál. Svíral ho pod rameny a byl rád, že ho vůbec dokázal držet nad zemí. S obtížemi tedy dotáhl balerína k sedačce, kam se oba, naprosto vytíženi, sesunuli. Yoongi by měl se sebou opravdu něco začít dělat. Z toho neustálého posedávání nad učebnicemi nebo u počítače ztratil snad veškeré svalstvo. Jenže to by nesměl být takové líné hovado.

"Omlouvám se, trochu se mi zamotala hlava…"

"Seš dobrej?" strachoval se Yoongi.

Mladší pokýval hlavou a opřel se jí o sedačku, nechávaje ji mírně v záklonu. "Jen mi dej chvilku, prosím."

Yoongi nečekal, že ho to oznámení tak rozhodí, ale nesoudil ho. Taky to s ním docela zamávalo, když mu tuhle novinku máti zavolala jednoho dne pozdě večer.

Až teď viděl jeho obličej pořádně a z blízka. Opět měl zavřené oči, takže nemohl tušit, že ho Yoongi sleduje. Možná to bylo dobře, možná ne, každopádně Yoongi se chopil příležitosti a pořádně si jej prohlédl.

Všímal si teď i těch nejmenších detailů, jako třeba jak měl dlouhé horní řasy, které namísto, aby se zprohýbaly mírně vzhůru, směřovaly zešikma dolů a sbíhaly se s těmi na spodním víčku. Že měl oči zvýrazněné černými linkami a přísahal by, že dokonce ani jeho rty nemůžou mít tuhle přirozenou barvu. Zase ty rty. Jeho nos byl až legračně malý, ale dodával celému obličeji takové… roztomilé vzezření. Ostrá čelist naopak vystupovala do prostoru v mužném gestu. Očima se dopátral až na jeho z části odhalenou hruď, odkud viditelně vystupovaly klíční kosti, než jeho pohled znovu přilákaly jeho rty. Fascinovaly ho. Jak můžou jen být tak plné a neodolatelné? Vážně vypadaly jako ženské rty.

Yoongi si skousl svůj vlastní spodní ret a pohledem se vysoukal zpět nahoru jen aby zjistil, že--

Sakra.

Už otevřel oči.

Yoongi okamžitě cukl hlavou stranou a dělal jakože nic, zatímco se niterně profackoval, rozdýchávaje fakt, že byl přistižen při svém okatém očumování. Co si myslel, takhle ho ojíždět pohledem? A k tomu tak dlouho! Bylo jasné, že ho každou chvíli nachytá. Teď si byl jistý, že se červená jak rajče, do háje…

Slyšel zpoza sebe tlumené chichotání. A teď se mu ještě směje. Sakra.

Nikdo nic neříkal a Yoongi děkoval bohu, protože za ten čas měl alespoň trochu prostoru uklidnit svoje bušící srdce.

"Je to tu prázdné," podotkl znenadání stříbrovlasý.

Yoongi přikývl a zabručel na souhlas. "Budu to tu prodávat." Cítil, jak ho mladší probodává s další otázkou v očích, a tak pokračoval dál, neschopen se mu momentálně podívat do očí: "Je sice pravda, že by se mi při studiu byt hodil, ale ne takhle z ruky… Tak jsem si řekl, že ho udám a z těch peněz zkusím sehnat něco… 'ne tak z ruky'."

"Aha…"

Yoongi pokusil štěstí a kmitnul očima směrem k balerínovi. Zase se usmívá. A taky ho sleduje. Třeba si ho teď taky prohlíží, stejně tak, jako si on před chvílí prohlížel jeho? Najednou si Yoongi uvědomil, že vlastně sedí u sebe tak blízko, že se jejich stehna o sebe jemně otírají. Sedačka je sice malá, ale ne tak malá, aby Yoongi neměl místo se posunout o něco víc na kraj a tento tělesný kontakt přerušit. Problém byl v tom, že Yoongi nechtěl.

"Možná se ti teď budu zdát svou otázkou docela sobecký, ale… Nikdy jsem se nezamyslel nad tím, co se mnou bude, až…" stříbrovlasý se na chvíli odmlčel, "… až mě tvoje babička opustí."

Yoongi jen přikývl, aby pokračoval dál. Na chvíli úplně zapomněl, že je to balerín z hrací skříňky. A že tohle celé je jenom sen.

"Když hodláš tento byt prodat… znamená to, že mě a skříňky se také zbavíš?" pokračoval nejistě stříbrovlasý.

Po tomhle se Yoongi k mladšímu otočil čelem, už už se nadechoval, že mu jeho tvrzení vyvrátí, jenže… Pravda byla, že měl opravdu v plánu všechno vyhodit. I hrací skříňku, ač ji k němu vázalo tolik vzpomínek a babičku určitě také. A tak jen zůstal zírat s otevřenou pusou, kterou tedy po chvíli ticha zaklapl a odklonil zostuzeně pohled.

Najednou ucítil dotyk na svém zápěstí. Jeho první instinkt byl s ním cuknout pryč, ten ale přehlušila zvědavost. Podíval se mladšímu do očí. Ty se na něj smály. Stejně jako jeho rty. Pořád se jen usmíval, ať byla situace sebenapjatější. Je to podivín.

"To nevadí," ujistil ho stříbrovlasý, ale Yoongi pořád cítil vinu. A jakby ne, když… "Zatančíme si?"


Co prosím?

To už ale mladší vstával z gauče a nesměle popotahoval Yoongiho za ruku do vztyku. Ten po chvíli rezignoval a neochotně se postavil na vlastní nohy

"Já…" zasmál se bezdyšně Yoongi -- počkat, zasmál? Odkdy se Yoongi směje? "Já netančím."

"Netančíš?" nechápal stříbrovlasý.

"Nope, jsem jak poleno."

Mladší se popadl za břicho. "Každý umí tančit, pojď!" pobízel ho dál a doslova dotáhl doprostřed místnosti. Yoongi upřímně nechápal, kde se v balerínovi veškerá ta energie a hravost bere. Blížilo se k půl páté na pět a oba by teď měli správně ležet v posteli. A spát, samozřejmě.

Stáli tam a dívali se vzájemně do očí. Yoongi byl opět nejspíš jediný, kdo si uvědomoval, jak moc blízko sebe vlastně stojí -- doslova si mezi sebou vyměňovali vzduch z plic… A stříbrovlasý ještě stále svíral jeho levou ruku v té své. Možná by si měl přestat nalhávat takové věci -- prostě normálně stojí naproti sobě a vůbec žádné "intimčo" to není.

"My…" navlhčil si rty a sklonil hlavu níž, "… nemáme hudbu," namítal dál Yoongi. "A vůbec, proč si netančíš sám? To k tomu opravdu tak moc potřebuješ mě? Než jsem přišel, tak ti to šlo náramně i beze mě…"

Mladší vycítil jeho ostýchavost a vzal i jeho druhou ruku a položil ji na svůj bok. Yoongi chtěl ihned zase něco namítnout, chtěl se opět zkusit z tohoto šíleného nápadu vyvléknout, ale zastavil ho balerínův ukazováček, který s jemným 'ššš…' položil na Yoongiho rty.

A tak byl zticha.

"Sám jsem se natančil až dost. Chci si zatančit s tebou, Yoongi." Yoongi. Nikdy by neřekl, že by z cizích úst jeho jméno znělo tak překrásně. V duchu zatoužil, aby ho řekl znovu…

Přísahal bohu, že když stříbrovlasý odebíral svůj ukazováček z jeho úst, tak schválně přidal tlak na spodní ret, aby jej lehce odhrnul. Najednou měl Yoongi v puse saharskou poušť, skoro cítil písek na jazyku a mezi zuby. To, jak si před chvílí nalhával, že tahle atmosféra mezi nimi vůbec není napjatá a on si ji jen dokrášluje… jop, možná se zmýlil, možná ne, každopádně jestli se z tohohle snu probere zrovna teď, tak se asi vážně naštve.

"Povedu tě, hmm?" položil mu balerín volnou dlaň na rameno a usmál se.

Yoongi mu úsměv nesměle oplatil.

První krok. Druhý krok. Třetí krok. Začátek byl nejhorší. Yoongi byl tak moc rád, že je určitě lehčí než balerín, protože ač se mu díkybohu vybavily nějaké ty základy z tanečních, kterými si prošel ve druháku na střední, neuběhlo ani pět vteřin bez momentu, kdy by mladšímu nešlápl na nohu. Ruměnec se mu rozlil po celé tváři. Byl si jistý, že z jeho bledé pokožky vyzařuje jako světlo na semaforu.

Byl to divný pocit, tančit bez hudby, ale po nějaké době měl Yoongi pocit, že ví, na kterou skladbu to vlastně tančí. Na tu, jejíž název nezná. Měl ji v hlavě -- slyšel ji, ač neměla odkud znít. Jeho kroky byly od tohoto uvědomění o něco plynulejší, sebevědomější. Jeho ruka, která doteď na balerínově pasu jen tak plandala a plácala se jako polomrtvá ryba, byla už o něco pevněji přitisknutá k boku druhého. Už od začátku tohohle jejich "impromptu tance" se snažil dívat především na svoje nohy a soustředit se na svoje kroky, teď už ale mohl pohledem pátrat, kam se mu zachtělo. A jakým překvapením bylo, že se jeho očím zachtělo podívat na balerínovy rty.

Je to…

To co se stalo potom, si uvědomil až potom, co se to stalo. Normálně si takové věci promýšlí, ale nutkání je ochutnat bylo silnější než jeho vůle. Nechápal, co se to s ním děje, tohle bylo naprosto nelogické rozhodnutí. Alespoň má výmluvu na kterou to svést. Je to jen sen. Sen -- výplodek iracionálna -- tady se takové věci dít mohou, nebo ne?

… jenom…

Yoongi prostě nepřemýšlel. Zkrátka sklopil víčka k sobě a políbil toho kluka před sebou a ano, líbilo se mu to. Možná až moc. Jeho rty byly kašmírově jemné, přesně, jak si představoval; pasovaly k těm Yoongiho tak dokonale, že to snad ani nebylo možné. Ale na druhou stranu, co v tomhle snu vůbec smysl dávalo?

… sen.

Oba dva ustali ve svých pohybech. Sousoší milenců spojených v něžném polibku. Yoongi měl nutkání přestat a vzít svoje rozhodnutí -- které vlastně ani neudělal on, ale jeho podvědomí -- zpět, zároveň však toužil líbat balerína dál. Nakonec se rozhodl (tentokrát racionálně) a polibek prolomil.

Ještě než se však vzdálil přespříliš, ruka stříbrovlasého spočívající stále na jeho rameni si ho přidržela blíž. Yoongi zmateně otevřel oči a zjistil, že jej balerín celou dobu sledoval, a ač byly jeho oči mírně přivřené, napětí v nich bylo více než značné. Mladší se otřel o jeho rty a Yoongimu přejela po celém těle husina. Ucítil jeho teplý dech na svých náhle přecitlivělých rtech, když stříbrovlasý promluvil:

"Svítá."

A opravdu. Yoongi byl sice zády k oknu a neměl šanci vidět východ slunce na vlastní oči, avšak nešlo nespatřit první paprsky světla, které hladily mladého balerína po tváři. Vypadalo to, jakoby se jeho pleť v tom slunečním svitu rozplývala…

"Už budu muset jít," zašeptal balerín a konečně poodstoupil od Yoongiho, zpřetrhávaje veškerý kontakt.

Starší nakrčil obočí a vydechl prosté 'proč?', načež mu stříbrovlasý odpověděl, že to tak zkrátka musí být.

"Yoongi?"

Kontakt byl zpět, když ho mladší chytil pod bradou a nadzvedl jeho obličej výš, aby mu mohl zpříma pohlédnout do očí. Až teď si starší uvědomil, že vlastně nezná balerínovo jméno. Jak se jmenuje? Proč musí tak náhle odejít? Proč mu jeho náznaky opětoval? Setkají se někdy ještě? Hlavou mu vířilo tolik otázek, ale než se stačil byť na jedinou zeptat, stříbrovlasý ho předběhl:

"Rád jsem Tě opět viděl," vydechl balerín.

A aniž by dal Yoongimu ještě jednu šanci na položení oněch otázek, pozvedl ruku k jeho obličeji a zakryl mu opatrně oči. Najednou jej přemohl spánek jako ještě někdy, a ač se snažil vzdorovat sebevíc, poslední, co jeho mysl zaregistrovala, byl balerínův sladký hlas, skrz který doslova cítil, jak se usmívá:

"Dobré ráno."


ooO.OOO.Ooo


Když uslyšel zvonit svůj budík v půl osmé ráno, uvědomil si, že leží v posteli v ložnici přesně v té samé poloze, v jaké usnul předešlého dne večer. Slunce mu svítilo, ač ne zpříma, do očí skrz škvíru v závěsech, snažíc se ho probudit do nového dne. Zhlasita zívl a posadil se, přehodiv nohy přes okraj postele.

A pak si vzpomněl, o čem se mu tu noc zdálo.

Pohlédl vedle sebe na noční stolek, kde ještě stále stála hrací skříňka jeho babičky. Její víko bylo odklopené, a tak měl přímý výhled na figurku mladého balerína. Přisunul se blíž k dřevěné krabičce a vzal ji opatrně do rukou. To byl ale sen. Zaklapl skříňku, zvedl se z postele a přešel k černému pytli na odpadky. Natáhl ruku před sebe s tím, že onu drobnost vyhodí, ale stisk v jeho ruce ne a ne povolit. Přimhouřil oči. Co se to s ním děje? Nechce si přece zaplácat pokoj na intru starým harampádím. Tak proč nechce pustit?

...

"Do háje…" zavrčel nakonec a rozešel se k svému baťohu v předsíni.


ooO.OOO.Ooo
KONEC

Inspirace v názvu a námětu z Music Box verze 4 O'CLOCK a Jiminova vystoupení na SBS GAYO DAEJUN festivalu.


"Protančená noc," pfffft, spíš brzký ráno, amirite? Ne, nedokážu se držet Tématu Týdne, #sorrynotsorry. Also this is the longest shit i've ever written and the most pointless one too (but i have to write to improve so howbowdat). Jsem si jistá, že na balerína Jimina existuje milion dalších povídek... a tak jsem napsala miliontou-první, haha. Damn, i have to post this before i change my mind lol i'm such a loser bye. A taky to nemůžu zarovnat do bloku, because my blog hates me #pročjá
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Povídky - dope or nope?

DOPE!!
Fuj...

Komentáře

1 Magicmax Magicmax | Web | 15. června 2017 v 19:35 | Reagovat

Máš nej ale opravdu nejlepší dess, který jsem dnes viděl! A že jsem jich viděl opravdu hodně! Tak krásně jemný a dobře zkombinovaný - na to se opravdu dobře kouká! ;)
Ve čtyři ráno je každý trochu špatně stravitelný? Ne? :/ No snad to nejsem jenom já! :D

2 Den Den | E-mail | Web | 17. června 2017 v 14:00 | Reagovat

[1]: Pochvaly designu si cením, opravdu, nicméně bych byla mnohem radši, kdyby se komentář vyjadřoval k článku... :-)

3 Baka Kamaru xD Baka Kamaru xD | E-mail | Web | 18. června 2017 v 13:51 | Reagovat

That was so cute!! *////* ... Jen abys věděla, tohle je moje první povídka na balerína Jimina (nemluvě o tom, že je to druhá povídka na BTS, co jsem kdy četla xD) ... a jsem si jistá, že žádnou jinou už nikdy číst nebudu. Protože tohle bylo naprosto dokonalý *////* ... Nejen, že jsem se nemohla očima odtrhnout od obrazovky, vždycky mě nějaká vtipná poznámka srazila pod stůl xDDDD
This was some good shit and I want more!! Please!! >////<

4 Den Den | E-mail | Web | 19. června 2017 v 2:26 | Reagovat

[3]: První a poslední, to zní fajn :D Ve vtipech si moc nevěřím, nicméně jsem ráda, že pobavilo a líbilo se (ikdyž ten konec jsem rychleji utnout nemohla lol). Děkuju moc, Kamaru!! :-D

5 S c a r s S c a r s | Web | 20. června 2017 v 21:10 | Reagovat

I'm in love! Like really! ;_; A osobně si myslím, že Jimin jako balerín, toho není nikdo dost! Navíc ten námět je boží. ❤ Jenom koukám na to video a rozplývám se!

6 Den Den | E-mail | Web | 22. června 2017 v 12:44 | Reagovat

[5]: Já z Jimina poslední dobou vážně nemůžu... úplně mě ničí... smrad jeden :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama