Zrůda

15. prosince 2016 v 21:44 | Den |  Povídky

Oči obrácené vsloup, plná ústa pootevřená v němém výkřiku, kapénky krve stékající jí dolů po bledých tvářích. Už nemá tak krásný obličej jako zaživa, pomyslil si, a tak putoval svým zrakem níž - pod bradou se jí rýsovaly červené otisky prstů, dlaně, jak moc se pachatel snažil utišit její vzdechy a výkřiky. Čím níž se dostával, tím zahalenější její tělo bylo, avšak zastavil se v oblasti podbřišku, kde byl celý tento děsivý, ač zároveň tak skvostný obraz uzavřen dýkou zakousnutou kolmo do ženina masa. Rukojeť stále sevřená jeho rukou.


Vydechl v úžasu, jemný obláček vodní páry, díky svitu pouliční lampy dobře viditelný, se mu z plic vydral sám od sebe. Donutil svaly v ruce, aby povolily, a jeho prsty se vyčerpaně a odevzdaně otřely o lesklou, vroubkovanou rukojeť, zatímco on sám se konečně postavil na nohy.

Bylo tam tolik krve - červená v plytké šedi městské ulice tak do očí bijící. Nemohl uvěřit, jak je vůbec možné, že jí žilami v člověku koluje takové množství. Že i v něm samotném proudilo kolem šesti litrů téhle husté, rudé, životodárné tekutiny.

Ne. Co si to nalhávám, pomyslel si v duchu, já přece nejsem člověk. Odvrátil zrak nahoru na nebe, aby se podíval na hvězdy, ale světelný smog velkoměsta sem na zem žádné světlo zvenčí nepropustil. Ani ten zpropadený měsíc nebyl vidět. Najednou ho však vytrhly z myšlenek střídající se červená a modrá na zdi nedalekého domu.

"Sakra," ihned trhl hlavou směrem ke zdroji blikání, nemohl mě někdo vidět? Snažil se nepropadat panice: Určitě je to jen noční hlídka, nejedou mým směrem, nejspíš spěchají vyřídit nějakou pouliční opileckou rvačku, ano. Avšak jak se ostré barvy přibližovaly čím dál víc k němu, začal si uvědomovat krutou pravdu - někdo ho přistihl a zavolal policii.

Toto uvědomění ho donutilo jednat. Přiklekl zpět ke své oběti a bez zaváhání vyrval kudlu z jejího těla, které sebou pod onou ztrátou cuklo. Nezabránil nutkání a pohladil ještě naposledy její porcelánovou líci, nechtíc rozmazávaje jednu už pomalu zasychající kapku krve. Červená šmouha pod konečkem jeho prstu - a najednou bílo.

Ostré světlo hlavních světlometů hlídkového vozu jej naprosto oslepilo. Musel si předloktím zakrýt oči, aby vůbec věděl, kam má šlápnout. Pomalu začal couvat a klouby na prstech ruky se objevili zpod kůže pod tlakem, jaký vyvíjel sevřením na rukojeť své dýky. Když však vystoupil z auta muž s všeříkajícím nápisem na prsou a poručil rázným hlasem, ať zůstane stát… tak začal utíkat.

Utíkal pryč, pryč od zmateného křiku obou mužů, pryč od zvuku dopadů těžkých bot jednoho z nich, který se jal jej dopadnout. Pryč od jejího bezvládného těla, které jim tam musel zanechat. Jak to, že mě už tak bolí nohy? Jak to, že už mi dochází dech? Pokládal sobě tyto otázky, protože jeho mysl se na nic jiného nezmohla. Nevěděl, kam to běží, nevěděl, co bude dělat, když ho chytí, nebo když jim uteče. Nepřemýšlel - jen se ptal a doufal, že mu někdo odpoví.

Najednou ho cosi povalilo k zemi. Nemilosrdný dlážděný chodník mu dal co proto do obličeje - byl si jist, že celou pravou půlku má sedřenou a cítil, jak mu z rány nad obočím stéká krev. A soudě podle kovové pachuti, kterou měl v celých ústech, si nejmíň prokousl jazyk. Zaskučel bolestí. Věděl, že byl dostižen a že je konec, ale nemohl se přece jen tak vzdát - a tak sevřel pevně svoji pravou ruku v pěst kolem rukojeti. Ohnal se za sebe.

Prudká nadávka od policisty mu vykouzlila úsměv na rtech, ale ten z nich zase rychle zmizel, když mu byla ruka zkroucena bolestivě za záda a nůž samovolně vypadl z jeho sevření. Slyšel cinkot čepele na chodníku, ale neměl možnost vidět, kam ji strážník odhodil. Prstky jej sevřely zezadu za krk a přitlačily ještě víc na špinavý chodník.

"Opovaž se hnout, ty zasranej hajzle," prskl na něj hrubý udýchaný hlas, na chvíli viděl jeho obličej, ale polknutím svoje myšlenky zahnal pryč. Rozhodl se policistu poslechnout, stejně už prohrál a tělo ho bolelo, proč si to dělat ještě horší. Během chvilky cítil kolem obou zápěstí chlad kovových želízek a pak jen hrubé ruce, jak s ním cukly vzhůru, nutíc jej jít do stoje.

Celou cestu zpátky jakoby jej jeho mysl opustila, nic nebylo - jen se díval dolů na cestu, jak mu přikázal hlas policisty. Když ale koutkem oka zahlédl kaluž krve, jeho pohled znovu ožil při pohledu na ni. Málem se zalkl, jak rád by ještě jednou cítil pod polštářky svých prstů její hebkou kůži…

Policista s ním zatřásl a zaryl nehty do jeho paže, nervová zakončení v kůži ihned volaje o pomoc. "Seš zrůda." Ohrnul rty a vycenil krví zbarvené zuby v úsměvu.

Zrůda. Nemohl nic než souhlasit.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 S c a r s S c a r s | Web | 18. prosince 2016 v 19:27 | Reagovat

Je to sice velmi zneklidňující, ale skvěle napsané! :3 Mám slabost pro detaily a i když se jedná o jednu scénu, je to vážně moc hezky popsané. Nemám k tomu co dodat. Oh and by the way - neuvažuješ o nějaké povídce? :D Nejlépe homo žánru? (Oh počkat, homo není žánr, ale ty mě jistě chápeš. :D)

2 Den Den | E-mail | Web | 19. prosince 2016 v 21:10 | Reagovat

[1]: :-D  ;-)  :-P  :-D  :-D

3 Baka Kamaru xD Baka Kamaru xD | E-mail | Web | 22. ledna 2017 v 14:10 | Reagovat

Waaaaau, už je to dlouho, co jsem četla něco, co je tak dobře napsaného. A to čtu knižky docela často. Opravdu, mám ráda takovéhle scénky, které jsou detailně popsané a výstižné, opravdu úžasné *////*

4 Den Den | E-mail | Web | 23. ledna 2017 v 21:52 | Reagovat

[3]: Já nevím, když se na to tak zpětně koukám, tak myslím, že by to šlo beztak i bez těch zdlouhavejch popisů. Teď zrovna na něčem pracuju a snažím se to omezovat :-D Ale jsem moc ráda, že se Ti to líbilo, Baka!! ;3; Děkuju moc za koment!!! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama