Strach

18. ledna 2018 v 19:27 | Den |  Básničky



Mám strach z páru modrých nebes,
jež padá přímo na mě shůry.
Ten lesk v nich mě spaluje
jak slunce za dne noční stvůry.

Mám strach z dlouhých pramenů
utkaných z bujné hřívy lví.
Tiše žárlím na statečnost,
jež v každém jejich vlasu se skví.

Mám strach z tónu Tvého hlasu,
ze smíchu, ba i jeho vzdechů.
I z toho jak, když domů mě vedl,
šeptal, zpomal, není kam spěchu.

Mám strach ze všech milých slov,
jež zpoza těch dvou rtů plynou.
Z těch něžných úst, pro něž ty mé
samou láskou hynou.

Mám strach z vůně Tvého parfému,
jenž celou místnost šípky plní.
To proto po čas, kdy jsme spolu,
cítím se jako na trní.

Mám strach z Tvého jména,
nemám odvahu na to jej vyslovit.
Někdo jako já by ani neměl,
ne, když se na to nejdřív musí opít.

Mám strach ještě ze spousty věcí:
Ze tmy, z bouřek, ze samoty...
Ale ze všech těch mých strachů
tím největším jsi, kámo, Ty.

Protože tohle všechno, co mi dáváš,
teď proti mě jak morový sloup stojí.
Upomíná, že to může rázem zmizet.
(Jako tehdy, vzpomínáš...?)

...

A přesně toho já se bojím.
 

Návrat?

18. ledna 2018 v 0:09 | Den |  Další psaní

"Zkouška. Zkouška. Raz, dva, tři... ehm ech..." pár vloček ze zaprášeného mikrofonu mi vletí do krku a já se okamžitě rozkašlu.

Nemůžu tomu uvěřit. Jak mohl majitel nechat tenhle prostor tak moc zchátrat? Tolik rubrik a článků - všechno má na sobě centimetrovou vrstvu prachu, jako kdyby se tu asi tak tři měsíce nic nedělo. Nakrčím nos, něco tu smrdí. Nahlédnu do rozepsaných článků a raději ihned odvrátím zrak od pětice chudáků ve fázi rozkladu. Přitom z nich něco mohlo být, jen teď jsou podle data spotřeby prošlé už od listopadu - ha! Některé dokonce už od dubna minulého roku!

Poodstoupím o pár kroků zpátky do středu jeviště ke stojanu s mikrofonem a zahledím se do prázdného publika. Sem tam nějaké to sedadlo ještě jakž takž má tu správnou barvu, znamení, že se tu přece jen někdo po dobu, kdy to tu chátralo, na chvilku objevil. Určitě je zajímalo, jestli se tu náhodou něco neudálo, zatímco byli pryč. Cokoliv. A pak zase odešli, s hrbem na zádech. Zklamáni.

Zhluboka se nadechnu - echm ech - dobrá, kvůli tomu prachu ne až tak zhluboka, a prokřupnu si prsty na rukou.

To ale bude práce...

Party Time

7. listopadu 2017 v 0:42 | Den |  Výkecy
To je tak, když si rozepíšete článek a hned v zápětí se uděje tolik věcí, že dočista zapomenete na fakt, že jste něco napsali... nebo na fakt, že máte nějakej blog, že. Ehm. Takže flashback do předminulého pátku: Zatímco se republikou valil hurikán a lámal stromy, vyvracel kůlny a odnášel střechy od krytů na bazén (ta poslední poznámka může, ale nemusí přímo souviset se mnou a mým zážitkem z víkendu stráveného na chatě), já jakožto správné líné hovado ani nepřemýšlela nad tím jít ven a raději jsem tedy sepisovala svůj docela nevšední zážitek pátečního / sobotního dobrodružství, které jsem strávila na pražské půdě. Více se dozvíte v Celém článku :D
 


Klapka: Prvák podruhé

30. září 2017 v 14:06 | Den |  Výkecy

Co dokáže zkazit zážitek z nového, mimochodem naprosto catchy, BTS alba? Správně, mám na mysli školu. Minulým týdnem, jak někteří z vás možná postřehli (a někteří zažili na vlastní kůži), konečně začala zbytku vysokých škol výuka. Mně konkrétně první semestr. A víte co? Teď, koncem září, bych se nejradši vodstřelila. Nebo si našla hodně vysokej topol. Nebo sežrala pár kilo sinic. (Nakonec jsem šla do kina na To a zhlídla Stranger Things, howbowdat.)

Ano, tohle je výkec -- doporučuju nečíst!!

Kam dál